ROZHOVOR: Matěj Veverka

Ahoj Matěji,

na úvod Tě poprosím o krátké představení své osoby.

Zdravím všechny fanoušky dobrého piva a Letky, narodil jsem se v září 2002 v Ostravě, kde bydlím dodnes. Studuji poslední ročník SŠ, obor elektroenergetika. Skoro veškerý volný čas trávím florbalem a to skoro z jakékoli pozice. Mezi ostatní koníčky patří v zimě lyže, přes léto kolo. Když je chuť a čas tak skoro každý jiný sport.

Postupně se dostaneme k všem Tvým rolím v klubu a ve florbalové komunitě, napřed nám, ale řekni - proč sis vybral florbal za sport, kterému se chceš věnovat, jak ses k němu dostal a jak do našeho týmu?

Florbal jsem si vybral poměrně jednoduše, jelikož můj starší bratr začal hrát rekreačně florbal v kroužku, tak mě do toho nějak dostal taky. Nejdříve venku na zahradě jsme oba lítali s hokejkou, poté mě rodiče do kroužku přihlásili také. Poté jsem si byl vyzkoušet florbal na vyšší úrovni (tehdy jako mladší žák) v ostravském FBC, kde jsem ale nebyl spokojený. Do Letky mě přitáhl náš gólman Jirka Michalík, který chtěl taky vyzkoušet nějakou vyšší soutěž a společně jsme v roce 2016 začali chodit na tréninky letkařského mužského céčka. O rok později jsme začali hrát za mládež Letky.

Od svého začátku svého působení ve florbalu jsi také rozhodčím. Co Tě k tomuto vedlo? Myslíš si, že díky tomu, že jsi aktivním hráčem a trenérem, k tomu se dostaneme za chvíli, máš usnadněnou roli rozhodčího díky tomu, že se například dokážeš vcítit do pocitů hráčů a trenérů? Máš jako rozhodčí nějaký cíl, kterého bys chtěl dosáhnout?

Pokusím se odpovědět postupně na všechny dotazy.Do role rozhodčího jsem se dostal společně s mým spoluhráčem z MVILu (kde jsem přes jednu sezónu trénoval a hrál na střídavé starty) jako jakýsi pokus o něco nového ve florbalovém prostředí. Po roce se mezi nás přidal i můj nynější kolega, se kterým pískám dodnes, čímž hned navážu na poslední dotaz, kterým jsou naše cíle. V tomhle jsme se rychle a jednoduše shodli, protože oba se chceme jako rozhodčí dostat na co možná nejvyšší stupeň, konkrétně chceme odřídit superligový zápas. Být rozhodčí je úplně jiná role, řekl bych, že ta nejtěžší. Málo kdy se stane, že jste za svou práci pochváleni, i když odpískáte sebelepší zápas. Myslím si, že brát v potaz některé věci i z pohledu trenéra a hráče je jakási výhoda, ovšem v roli rozhodčího se musím řídit pravidly, ne tím, jak bych to bral jako hráč nebo trenér, což si někdy vzájemně odporuje a není vždy příjemné dávat například červenou kartu za formální (ne tak důležité) věci.

Jak jsme již naznačili, v klubu působíš od letošní sezóny jako trenér, na starost máš tým juniorek. Proč zrovna trénování a proč zrovna trénování této poměrně osobité kategorie? Máš i na této pozici nějaký cíl?

Říct proč je poměrně složité. Od mého příchodu jsem se snažil vždy co nejvíce podporovat a pomáhat mým trenérům, ať už vyplňováním docházky, nebo jako pomoc při cvičeních. Na začátku letošní sezóny se objevila možnost pomáhat na trénincích nově vzniklého týmu juniorek, s čímž jsem souhlasil a později jsem dostal juniorky na starost úplně. Je to kategorie věkově stejných holek, jako jsem já, což úplně není typické a upřímně v některých věcech ani ideální. Ze začátku jsem měl docela strach, jelikož s některými holkami jsem strávil několik sezón předtím jako jejich spoluhráč a najednou jsem měl být jejich trenér. Myslím si však, že holky to vzaly ještě lépe, než jsem čekal a jsem pro ně trenér, respektují to a berou mě tak, za což jsem rád. Cíle mám ty nejvyšší. S juniorkami chci pokračovat i další sezónu a být pro ostatní týmy těžkým soupeřem a prát se o horní příčky. Osobní cíl trenéra mám také, ale ten si ještě nechám pro sebe.

Kdybys měl jako hráč – rozhodčí – trenér vyzdvihnout své silné stránky, jaké by to byly?

Hráč - Těžko můžu říct, co je má silná stránka jako hráče, nejde to na sobě asi poznat, avšak dle mého trenéra jsem leader skupiny, takový bulldog, zarputilý v obraně a mám dobrou kondici. Rozhodčí - Jako rozhodčí je toho více pozitivního a vše jde správným směrem, takže pokračovat a úspěch jednou přijde. Trenér - Myslím si, že mám celkem dost velkou představivost, většinu cvičení si vymýšlím sám, vždycky je potřeba vyzkoušet si je a pouze tímhle posunout dál jak hráče, tak i sám sebe.

A kdyby naopak ty stránky, na kterých bys měl a chtěl zapracovat?

Hráč - Tady je to poměrně jednoduché, zapracovat je potřeba doslova na všem, ale věřím, že časem to půjde jen lepším směrem. Rozhodčí - Několikrát mi bylo řečeno, že málo vylučuji, takže budu muset být asi přísnější. Trenér - Netrénuji dlouho, takže prostor na zlepšení je tu velký, ať už ve cvičeních, nebo v taktice. Zkus ze svých rolí zhodnotit klub jako takový, co bys na něm vyzdvihl a kde jej naopak podle Tebe tlačí bota?

Z každé role vidím klub jinak. Myslím si, že trenérský kolektiv se dokáže na spoustě věcí rozumně dohodnout a pomoct si navzájem. Já jakožto nováček potřebuju v mnoha papírových věcech pomoct, s čímž mi všichni (hlavně Adam) vždy pomůžou. Začínám v klubu vidět i jakési propojení mezi mužským áčkem a mládeží, což ještě před pár lety nebylo a také to beru jako super věc. Jako nejlepší věc v Letce beru kolektiv. Ať už si vzpomenu, jak rychle jsem zapadl já, nebo kdokoli jiný, to je právě to, co v ostatních klubech není tak, jako tady. Jedna věc je vyhrávat a být dobrý, ale když k tomu nemáš kolektiv, ve kterém se cítíš dobře, nemáš z toho až takovou radost.

Nesmíme zapomenout ani to, že díky Tobě se značně pozvedla úroveň fandění na zápasech mužského áčko. Kde byl ten prvotní impuls vhrnout se i do této role?

Prvotní nápad a impuls sice byl ode mě, ale do téhle role bych se nepustil bez pomocí mých spoluhráčů, hlavně Honzy Moldříka. Kdysi jsem chodil fandit na hokejové Vítkovice, ze kterého jsem později přešel na fandění vítkovickým florbalistům, a po mém přestupu do Letky jsme s klukama začali fandit na Letce a vydrželo nám to dodnes.

Jako jeden z mála klubů, možná i jediný, se můžeme na tribunách a ochozech pyšnit velkými choreo nápisy. Tvůrcem jsi Ty. Kde se vzal tento nápad? Jak dlouho zabere taková výroba, jak probíhá a kde čerpáš inspiraci?

To si piš, že jediný! Tahle myšlenka také přišla nejdříve na hokeji, poté i na florbalu Vítkovic, kde jsem s malováním pomáhal. Tuhle myšlenku jsem si vzal i do Letky. Myšlenky chodí postupně a náhodně. Třeba poslední 3 chorea byly tvořeny den před zápasem. Choreo Ture tulemast Simon (Vítej Simone) vzniklo na popud příchodu Estonce Simona do týmu. Choreo Hrabky zase na velký návrat Hrabky do letkařské brány. Přes koronu jsem si nachystal 4 chorea, které jsem jenom zpod postele vytáhl. Příprava každého chorea je jiná. U některého strávím “jenom “  pár hodin, některé zase kreslím celý víkend. Přece jenom potřebuju hodně místa, ať už na narýsování, vybarvování, sušení nebo následného lepení. Základ je mít rodiče z baráku pryč ať ho mám celý volný pro sebe. A takhle se podle mě pozná pravý srdcař, nevezmu si na volný barák děvuchy, ale raději budu malovat choreo. Celou výrobu posledního chorea jsem pro vás natáčel a na výsledné video se můžete těšit na našich sociálních sítích snad už v dohledné době.

Závěrem se musím zeptat na, pro mě poměrně šílenou, cestu na zápas mužského áčka do Českých Budějovic. Opět Tvůj nápad a iniciativa? Jak náročná cesta byla, jak dlouho trvala a jaký byl výraz hráčů, když vás na tribuně, v téměř 400 km vzdálené hale, viděli?

Tohle je věc, kterou jsem chtěl od začátku v Letce zrealizovat. V hokeji je běžné, že za svým klubem jezdíte kamkoli. Nás ovšem moc není a jet někde na druhou stranu republiky ve třech lidech za to zase nestojí. Další věc je, že jsme všichni hráči a každý zápas áčka musíme skloubit se svými zápasy a nemůžeme na celý víkend zdrhnout pryč.Našli jsme tedy tento termín, kde jsme mohli všichni na celý víkend do Budějovic. Přípravou, hledáním spojů, ubytováním a dalšími věcmi jsem ve výsledku strávil víc času, než ty 2 dny v Budějovicích. Kluci z Prajzské mají trochu jiné zvyky, takže jsem si celý víkend připadal jako páníček s pěti psy na vodítku, protože si myslím, že by ani na vlak beze mě netrefili. Ale musím uznat, že jsme si to s kluky vážně užili a jsem rád, že jsme se do Budějic vydali. Cesta do Budějic nám zabrala 8 hodin, 2 vlaky a náhradní autobus. Zpátky to stejné ještě jednou.Pamatuji si na výraz trenéra áčka Péti Gajdy, který byl zrovna otočený zády k tribuně, když jsme přicházeli. Nevím, co si myslel, jak se na nás poprvé otočil, ale dle jeho slov “T* *OLE, TO SI DĚLÁŠ P**EL“ jsme jim tam asi nevadili. Zápas sice skončil 10:9 v náš neprospěch, ale na tribuně jsme zvítězili my a kluci za nás byli (snad) rádi. Těšíme se, až zase za klukama budeme moct někam vyrazit.

A poslední otázka – fotbal nebo hokej?

Jednoduché, HOKEJ, Vítkovice a Boston Bruins.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace