ROZHOVOR: Petr Gajda

Ahoj Petře,

na úvod Tě poprosím o krátké představení své osoby.

Obecně si své soukromí střežím, takže nemůžu nic prozrazovat, jinak by si mě úžasná oddaná manželka, skvělá temperamentní dcera a drsný pes pozvali na kobereček k podání vysvětlení. Kamarád mě kdysi popsal jako věčný parketář (oddaný florbalu).

Začněme od začátku. V klubu působíš na pozici hlavního trenéra mužského áčka od sezóny 2016/2017. Letos jsi tedy na této pozici uzavřel svou šestou sezónu. Popiš nám, jak se zrodil Tvůj příchod do klubu.

Zrodil se v kanceláři u Lukyho, kam jsem se přišel ucházet o trenérský post, jehož nové obsazení tehdy ještě FBK Letka Ostrava hledala. Já jsem hledal tým, který bych mohl výsledkově posunout a kde bych se mohl trenérsky rozvíjet. A našel jsem Letku. V té době to byl v podstatě jen tým, dnes je to už klub. Myslím, že si to oba dva budeme pamatovat už napořád.

Ve florbalu jako takovém ale působíš delší dobu – jaké byly Tvé florbalové začátky? Byl florbal vždy sportem číslo 1?

Nemohl být. Florbal jsem poznal, když mi bylo 16 let v roce 1995. Od té doby je jasná jednička. Na střední škole jsme založili první tým, kde jsem hrál mimo jiné také s Radkem Mrázkem. Asi po dvou letech jsme se také spolu přesunuli do klubu 1. SC Ostrava a hráli 1. ligu, kterou jsme vyhráli a postoupili tehdy do extraligy. Z dalších extraligových štací je třeba zmínit Frýdek Místek a následně hlavně Třinec, který je stále moje srdcovka. Poznal jsem tam skvělé lidi, zažil nezapomenutelné zážitky. Hráli jsme extraligu, sestoupili, zase postoupili. V extralize jsme byli spíše tým hrající vždy play-down. Celkem v extralize 122 zápasů, přerod z rychlého neproduktivního útočníka do nepříjemného a stále rychlého obránce. Byla to jízda.

Než přejdeme k aktuální sezóně prozraď nám, jak bys sám sebe charakterizoval jako trenéra. Myslíš si, že se za dobu Tvého působení u nás něco na stylu Tvého trénování změnilo? Ať už k lepšímu nebo horšímu.

Snažím se hodně učit. Od kolegů trenérů, inspirativních lidí, z četných školení. Snažím se neopakovat chyby, které jsem udělal, a že jich bylo. Snažím se posunout sebe a tým, který vedu, stále kupředu. Ze začátku mého působení jsme měli na vše šablony a to také při útočné činnosti, zejména v letošní sezóně jsem se snažil hráče nesvazovat a nechat tvorbu na nich. Také se snažím ukočírovat svůj temperament a od Michala Jedličky se posunout více k Pavlu Brusovi. V tomto velký pokrok. Na mou obranu je třeba říct, že i Pavel Brus to umí v šatně roztočit.

Pojďme se ještě krátce podívat na Tvé působení u nás řečí čísel. V první sezóně z toho bylo, trochu, šťastné 1. místo a, hodně, nešťastné vyřazení v prvním kole play-up. Ve druhé sezóně už 1. místo po základní části se slušným náskokem a pak dramatické finále play-up, které vedlo k postupu do Národní ligy. Třetí sezóna a Letka jako nováček Národní ligy musela všechny šokovat 2. místem po základní části a pak zajímavými souboji v play-off, kde bohužel padla v prodloužení pátého utkání proti brněnským Gullivers. Čtvrtá sezóna měla jasný cíl, a ač rozjezd trošku vázl, nakonec to bylo 2. místo po základní části a nešťastná stopka ze strany koronaviru za stavu 2:0 na zápasy ve čtvrtfinále play-off. Pátá a šestá sezóna už měly přízvisko prvoligové. Když se ohlédneš, je něco, co Ti z těchto sezón utkvělo v paměti? Něco, k čemu se rád vracíš a naopak něco, co bys nejraději vymazal?

Nejvíc je pro mě cesta, kterou jsme za těch 6 let ušli. Před 6 lety jsme začínali na 10. pozici mezi A týmy MS kraje. Nyní po 6 letech, jednom postupu, jednom postoupení soutěže a 1 kompletní sezoně v 1. lize jsme na 3. místě mezi A týmy MS kraje hned za Vítkovicemi a FBC. V Letce bylo a je spousta úžasných lidí, skvělých hráčů, fanoušků, týmy pořadatelů. Na tomto našem opravdu velkém úspěchu mají všichni obrovský podíl a to, kde jsme nyní, je jednoznačně výsledek naší společné týmové práce. Rád se vracím k výhře ve 2. sezoně (působili jsme v Divizi), kdy jsme v poháru porazili superligové Panthers Otrokovice. Tehdy k nám přijeli ve velice slušné sestavě. My jsme na ně vlítli a aktivním způsobem hry jsme je přehráli a porazili. Nejraději bych vymazal pohárový duel v Třinci, ne však z důvodu prohry.

Letos padl tým v osmifinále play-off. Pojďme se na právě skončenou sezónu podívat trošku hlouběji. Můžeš být Ty osobně a také tým spokojen s tím, jak nakonec dopadla?

Každý chce končit sezonu výhrou v play-off zápase. Vždy po poslední prohře je to takové, že jste chtěli víc. Naše sezona byla 1. kompletní v 1. lize, v průběhu jsme si procházeli spoustou zkoušek. Měli jsme hodně zraněných hráčů, kteří se měli starat o produktivitu. Někteří si procházeli složitými životními obdobími. To, že jsme nakonec mohli hrát osmifinále play-off je rozhodně úspěch.

Rozjezd měl tým famózní – 4 zápasy = 3 výhry v normální hrací době a 1 výhra v prodloužení. Na nováčka slušná bilance. Čím to, že měl tým na úvod takový rozjezd?

V prvé řadě je potřeba říct, že každé utkání v 1. lize je nesmírně těžké. My jsme to úplně první výborně zvládli. Pak jsme měli 2 kola, řekněme, lehčí los. Následovaly “papírově” lehčí zápasy se Slovanem a Petrovicema, které jsme také vyhráli. Byli jsme v laufu a odnesly to v Hošticích Karlovy Vary. A jednu chvíli byla Letka dokonce první.

Pak se ale stroj zadrhl a na výhru za 3 body jsme čekali dlouhých 9 kol. Čím si to vysvětluješ?

Pak už jsme hráli s týmy aspirujícími na play-off, kdy jsme nepřekvapili a v zápasech, kde jsme měli hrát o body s větší pravděpodobností (tehdejší Jaroměř, Budějovice) jsme zklamali. V další části sezony už jsme bojovali s absencemi. My potřebujeme k větší konkurenceschopnosti úplně celý kádr. Paradoxně jsme byli v dobré sestavě v Jaroměři, ale tam už to shrnul Kahy ve svém článku.

Zbývající část sezóny tým balancoval na hraně play-off/down. Jaký pocit jsi zažil na Startu, když jste vybojovali 2 body a zjistili, že Petrovice, možná trošku nečekaně, přehrály Torpedo Havířov a Letka tak měla jistý postup do play-off. Měl jsi informace z první ruky anebo ses to dozvěděl až s nějakým odstupem?

Věděl jsem, že z toho utkání budeme potřebovat body. Nejlépe tři. Deset minut před koncem jsem se podíval, jak hraje Torpédo, v tu chvíli jsme hráli 2:2 a bod měl pro nás hodnotu postupu. Jen to bylo potřeba takto zahrát, abychom večer nebrečeli, že jsme to zase nezvládli takticky, jako třeba zápas se Znojmem. Radost byla obrovská, oslava parádní, Westy mi zachránil můj přenosný obývák na zádech.

Na závěr si pojďme trošku zafilozofovat. V klubu máš dlouhodobou smlouvu, stojí před Tebou jasné cíle a zadání. S čím půjdeš do nové sezóny, která začíná prakticky již za chvílí letní přípravou, co v ní bude ten hlavní cíl?

S Bažem, teď budu mluvit i za něj, jdeme do sezony s obrovskou energií a nadšením jako trenérský tým. Jako dva mušketýři, jeden za oba, oba za jednoho. Dlouhodobým cílem Letky je postup do Superligy. Přetěžký cíl, zvlášť když se podíváme jak dlouho a neúspěšně o něj bojují týmy s miliónovými rozpočty. Nicméně já se k tomuto cíli hlásím sám a tím pádem jej také přijímám. Výsledkový cíl tedy známe. Máme 3 roky. My trenéři jdeme do sezony s úmyslem vytvořit tým, který bude opravdu soudržný a hráči budou bez výjimek respektovat a dodržovat týmová pravidla. Tým, kde kluci na každém tréninku budou chtít přesvědčit trenéry, že právě oni patří do základní sestavy. V přípravě dáme šanci poměrně širokému spektru hráčů, zapojíme mládež. V kondiční části se zaměříme na rozvoj maximální síly. Budeme chtít, aby byli naši hráči pevnější, silnější a následně díky rozvoji maximální síly také rychlejší. Ve florbalové části budeme pokračovat směrem rozvoje jednotlivých hráčů. Když chceme dávat více gólů, musíme být kvalitnější a také přesnější na hokejce.

Ještě jedna otázka – podíváš-li se na fungování klubu, potažmo mužského áčka, jaká pozitiva bys vyzdvihl a jaká jsou naopak negativa, na kterých by se mělo zapracovat?

Těžká otázka na závěr. Já se cítil jako trenér A týmu dlouho tak trošku izolovaný, přikládám to vzdálenosti áčko - mládež 30 km, možná to ale byla i má chyba, měl jsem být například přítomen více na závěrečné klubu a se všemi bych se lépe znal. Můj nadřízený v roli manažera byl vždy Lukáš Toman a takového nadřízeného by si každý trenér přál. Co jsme si řekli, to vždy platilo. Víme, že si můžeme věřit. Od začátku jedeme v podstatě stejnou linii, nezmatkovali jsme, když se třeba chvíli nedařilo, vždy si řekli důvody a jak z toho ven. Z vedení nesmím zapomenout na Víťu Poskočila, na kterého velmi rád vzpomínám. Všichni toho měli na hrbu dost. Nyní mám pocit, že ta práce, kterou děláme, je rozprostřena na více lidí, já daleko více mluvím s trenérem juniorů Markem, se sekretářem klubu Adamem, těším se na debaty se šéftrenérem klubu Fidem. Občas potkám na zápase áčka či v Hošticích další trenéry mládeže a jsem rád, že už spolu mluvíme. Takže super. Vím, že když budu chtít, můžu se kdykoliv obrátit na nyní z mého pohledu rozšířené vedení klubu Rosťu, Standu a Lukyho. Vím, jaké věci se řeší na poradách vedení klubu a je vidět, že všichni dělají maximum pro to, abychom jako klub rostli. Také jsem byl relativně nedávno na tréninku těch nejmenších. Z pohledu klubu je 40 dětí v dnešní těžké době naprosto úžasná věc a o budoucnost je postaráno. Jediným negativem je absence opravdu domácí klubové haly, ale všichni vědí, že je to běh na velice dlouhou trať.

A poslední otázka – film nebo kniha?

To je jasné, florbalový video-online.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace