ROZHOVOR: Stanislav Josefus

Ahoj Stando, na úvod Tě poprosím o krátké představení své osoby.

Je to velmi složité o osobě říci něco a nic neprozradit. Možná bych ale mohl pro tento případ udělat změnu, a přece jen o sobě pár informací pustit do světa. Jsem muž, prý v nejlepších letech, ale to je věc názoru. A hlavně mám skvělou manželku Barušku a jedinečné syny Alexandra a Jindřicha. To, musím říci, se mi povedlo. Rodina se nedávno rozrostla o LETKU. Je všude okolo nás a vždy. Prý jde ze mne strach, ale stačí se semnou sblížit, asi to taková hrůza nebude. Některé ženy říkají, že mám tajemství nebo charisma. Ti, kteří mne znají déle tvrdí, že jsem pro každou špatnost a prý se mnou není nuda a nezkazím žádnou srandu. Jinak mě živí vlastní podnikání, které jsem si vybudoval za těch pár let, co se tomu věnuji. Ve volném čase se věnuji sportu jako je fotbal, kolo a znovu akvaristika. Jen pouze dvě akvárka 750 a 350 litrů. A hlavně florbal a všechno kolem něho. Tak to by na úvod mohlo stačit a nechám si něco na příště. Pokud to někdo bude číst.

Jak už to bývá zvykem, v klubu působíš na více pozicích. Než se k nim postupně dostaneme, prozraď nám, jaká byla Tvá cesta do klubu.

Velmi jednoduchá a přímá. Jako správný otec jsem vedl kluky ke sportu a hlavně je podporoval v tom, co chtějí dělat. Na malé vesnici odkud pocházíme, jste buď fotbalista nebo hasič. Já jsem u obou, a tak tím začali i oba kluci. Fotbal byl číslo jedna, ale jednou se objevila možnost se podívat na trénink florbalu teda LETKY. Přivedl nás sem starší syn Alex, který otevřel dveře do světa florbalu. Po čase, ale opět zvítězil fotbal, a tak nastoupil na jeho místo do klubu mladší syn Jindra. Delší čas jsme se věnovali fotbalu, hasičům a florbalu. Všechno mu šlo a bavilo ho to. Ale museli jsme se rozhodnout jen pro jedno a netříštit čas a síly. No a bylo to na světě. Jindra si vybral LETKU. Tak proto jsem asi zde díky svým synům Alexovi a Jindrovi.

Málokdo ví, že jsi dělal i vrcholově atletiku. Prozraď nám k této své životní etapě trošku víc.

Ano běhal jsem poměrně slušně, ale medaile, které jsem, kdy získal se během let, kdy si s nimi kluci jako malé děti hráli, někde rozkutálely. Běhal jsem 100 m, 800 m a 3 km. Podíval jsem se po spousty atletických oválů, ale nebyl facebook a instagram a tak se tomu dnes jen smějeme. Věnoval jsem se také plavání a závodil jsem na 50 m a 100 m prsa. A to mi zůstalo, prsa mám rád pořád. Trocha humoru.

V úvodu jsme naznačili, že v klubu působíš na více pozicích. Prvním z nich je ta trenérská, kdy Tě můžeme potkávat zejména na trénincích a zápasech mladších a starších žáků za které hraje i Tvůj mladší syn Jindra. Není těžké někdy skloubit roli rodiče a trenéra? Probíhají i debaty u nedělního oběda?

A je to tady, vůbec jsem se nechtěl do trénování pouštět a nikdy trénovat vlastní dítě. Já jsem byl vždy k sobě tvrdý, a proto jsem i něco ve sportu, ale i mimo něj dokázal. I přes okolnosti nebo právě pro ně, které mě provázejí od malička jako mé vševidoucí oči. Dneska bohužel se musí se všemi v rukavičkách, a to není úplně dobře. Trénování jsem se začal věnovat jen jako náhradník, když bylo potřeba. Tak stejně tomu bylo i na lavičce při turnajích. Takže vlastní ambice zde rozhodně nemám, ale je dobré mít i jiný pohled na věc. Někdy to i otevře oči jiným a posouvat se dále, to bychom měli mít na paměti.

Pojďme se postupně podívat na další Tvé pozice v klubu. Od září působíš nově na pozici manažera klubu, zejména v oblasti financování a dotací. Jaká je hlavní náplň této činnosti?

Ano je tomu tak a sám jsem z toho překvapený, jak se to mohlo stát. Začalo to nevinně jako všechno v LETCE a z ničeho nic. Po tom, co se vloni výrazně promítlo do všech srdcí a paměti nás všech kolem klubu není možné se k tomu postavit jinak než čelem. A tak přišlo nejdříve místo ve vedení klubu, konkrétně ve výkonném výboru. Následně na to přišla pozice manažera. Toto vše je pro mě osobně velmi zavazující a slíbil jsem si, že udělám, co bude v mých silách a schopnostech. Klub je hlavně o všech lidech kolem. Je to jako s hodinami, každé kolečko má své místo a musí do sebe zapadat. Ano někdy to třeba drhne, ale to se musí promazat a jede to dál a lépe. A kromě tohoto je hlavní úkol je zabezpečit chod klubu po stránce finanční a materiální. Jednoduše řečeno získat dost prostředků na vše, co je potřeba jako jsou dotace a granty, partnerský program, sponzoři a v nemalé míře i to, co můžeme kolem sebe vidět na Letkařích jako jsou dresy, veškeré oblečení a další potřebné vybavení pro florbal. Hlavně papírování, ale když pak se na to člověk podívá a vidí tu hotovou práci kolem, tak má radost. A to je to hlavní, že se to posouvá dál a dál.

V klubu působíš i jako člen výkonného výboru a také jako člověk, který má na starost dresy a reklamní předměty. Co obnáší tyto pozice?

Jako člen výkonného výboru je to nesmírně složité zaujmout a zrealizovat ten nejlepší záměr pro směr a chod klubu ne jenom v čase blízkém, ale je třeba vidět i za kopec, jak se říká z dob našich předků. Hlavním cílem je systematicky se posouvat k danému stupni vývoje práce na splnění dneska snu a za pár let i skutečnosti. Je to dlouhá cesta, ale jsme teprve na začátku. A co se týká zázemí v podobě vybavení atd. .... Tak jedna věc je jistá. Doma je pořád nějaký zboží a připadám si jako pojízdná prodejna se vším, co Vás napadne. Dveře se u nás netrhnou.

No není toho zrovna málo, dalo by se říci, že stačí už jen, abys uklízel na hale a obsáhneš absolutně všechno. Jak se dají skloubit všechny funkce s Tvým civilním zaměstnáním?

No právě, ještě že nejsem s nadsázkou jen zaměstnanec, ale musím se starat o svou firmu a svůj byznys. O to více jsem v presu a někdy jsem z toho v lese. I uklízet na hale se musí a na to je třeba nezapomínat. I to už jsem dělal. Když je to potřeba je dobré jít příkladem.

Když se na klub, jako takový, podíváš optikou toho, že v něm aktivně působíš a víš tedy, jaké má potřeby a neduhy, jak bys jej charakterizoval?

Tak to je trefné já se na to optikou dívat budu vždy. Vidím to tak, že jsem momentálně v první třídě. Školku jsme už zvládli a první třída je vždycky zlom, který tě posouvá dále do vyšších tříd. Něco už umíme a chceme se učit dál a dostávat jen dobré známky. Ale pokud přijde i nějaká ta pětka je třeba se z toho nepotentovat a jít dále a více na sobě zamakat. Samo nikdy nic nejde.

Jaké bys uvedl silné, a jaké naopak slabé, stránky klubu?

Klub je hlavně o lidech v něm, ať to jsou hráči, trenéři, rodiče, fanoušci a další lidé. Silné stránky vidím v tom, že jsme tady všichni srdcaři a to je ten základní kámen každé dobré stavby, která vydrží léta. Chce to čas a trpělivost v tom, co děláme a hlavně pevné nervy. Ono to půjde, jsem ve skrze optimista, i když to někdy nevypadá. Tam, kde máme rezervy, je nutné se na ně zaměřit a přiznat si je. Není to věc jednoduchá si to přiznat a začít s tím pracovat. Musíme si uvědomit, kde máme každý své místo v klubu a co je našim úkolem. Soustředit se na jednotlivé kroky a záležitosti a nepouštět se zbrkle a nahodile do více akci najednou. Jak se říká, sto myslivců zajícova smrt. Je to jako s těmi již zmiňovanými hodinami. Vlastní ambice by měli jít stranou, jde hlavně o LETKU. Budujeme všichni značku LETKA. Tak to vidím já ve svém pohledu a toho se budu i držet.

Každé sportovní prostředí je svým způsobem specifické. Diametrálně se od sebe liší fotbal, hokej, florbal. Jak bys charakterizoval českého sportovní prostředí? Jak florbalové prostředí? Co Ti v tomto prostředí chybí?

Nejdou plést jablka a hrušky. Tedy fotbal, hokej a florbal. Florbal bohužel nikdy nebude mít pozici jako sport číslo jedna. To je fakt, který musíme přijmout. Ale na druhou stranu je to dynamicky se rozvíjející záležitost. Dělejme to dál a dobře. A staňme se první volbou dětí, ale i jejich rodičů. Co Ti v tomto prostředí chybí? Asi více věcí, ale hlavní je, aby se nestal florbal jen kšeftem a baštou bafuňářů, jako to je u fotbalu a hokeje. Druhou věcí, co mne mrzí u florbalu je podfinancování a jeho podpora, jak ze strany státu a sponzoringu firem, a proto buďme úspěšní a lidé nás pak uvidí.

Pokud bys měl na chvíli zavřít oči a zasnít se – kde bys klub rád viděl za 5 a kde za 10 let?

Tak zaprvé rád měním sny ve skutečnost a u toho bych rád zůstal. Nebude to vůbec jednoduché, ale zatím to je jen sem, který se může splnit, když to hodně budeme chtít a půjdeme si za tím.Do 5 let mít takovou hráčskou strukturu týmů jak v mužích, tak i v ženách. Hrát u A týmu Superligu s vlastními odchovanci naší mládeže. Do 10 let, a to je divoký sen, mít vlastní svatostánek, tedy vlastní sportovní halu, kde budeme konečně doma. Protože každý se snaží mít svůj vysněný dům a zázemí.

A poslední otázka – kino nebo divadlo?

Mám rád obojí, ale nemám dostatek toho luxusu jako je čas. Spíše ale preferuji kino, dá se tam jíst, pit, spát i jinak se zabavit ve tmě.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace